K polemice o výzvě umělců k AVU, NG a CJCh

Jiří David reaguje na text Martina Škabrahy v deníku Alarm.

Pozorně a se zájmem jsem si přečetl text filosofa Martina Škabrahy, který uvedla redakce Alarm pod titulem „Tesknění po Západě, který nikdy nebyl. Učit umění ve světě ztracené výjimečnosti“.

Když bělost fasád je temnější než zamlčené tváře

Text tak vědomě a v podstatě vynuceně reaguje na petici pod názvem „Vyjádření a výzva umělců a kulturní veřejnosti k AVU, CJCH a NGP“. Martin Škabraha svůj text uvozuje novým pojmem „nonastalgie“ a nezadá si tak se svým starším kolegou, učitelem Václavem Bělohradským, jenž občas ve svých textech nacházel podobné novotary. Nonastalgie tak má v pojetí autora reprezentovat jakési generační tesknění po raných devadesátých letech, která podle něj prostupuje onou výše zmíněnou peticí.

To je jistě zajímavá, i když ne tak nečekaná či neočekávatelná úvaha. „Devadesátky“ jsou totiž již dlouho pro mnohé – a filozofy nevyjímaje – jakýmsi populárně-vděčným boxerským pytlem či trenažérem, na kterém si bez rizika velkého lapsu lze vytvářet různé varianty a konstrukce svých myšlenek.

Tento intelektuální konstrukt je jistě zajímavější než pseudoironické či tupé, „vtipně“ urážlivé bláboly například o antichartě. Proč? Protože se zde už dají legitimně použít – a to ve smyslu celého autorova textu – diskusní a polemické protiargumenty. To je pro mne důležité, neboť si vážím textů a názorů, s jejichž obsahem sice nemusím ani plně souznít, a přesto tyto nejsou a priori dehonestující, a navíc vyzývají k tolik potřebnému dialogu. To je cenné.

Když touha po porozumění drží nůž za zády

V tuto chvíli se však přece jen musím sám sebe zeptat, zdali mám vlastně právo či chuť na text vůbec reagovat. Jestli není významnější raději mlčet, než se pak případně dostat pod palbu floskulí a urážlivých nálepek o stárnoucím bílém heterosexuálním umělci či zhrzeném vysokoškolském pedagogovi, který už nemůže porozumět současnému světu umění. Hmm, opravdu těžká volba…

Když nemůžeš ustoupit a nesmíš ani vyhrát

Nebudu v kontextu výše zmiňovaného textu ani domýšlet souvislosti, že Martin Škabraha je současně i zaměstnancem kritizované pražské Akademie výtvarných umění (dále jen AVU), kde působí v roli šéfredaktora „Sešitu pro umění, teorii a příbuzné obory“. Chci totiž věřit, že jeho loajalita nemusí být jen devótní, podlézavá oddanost.

Avšak vzhledem k tomu, že veřejný prostor, a to i v oblasti provozu umění, dlouhodobě podrobuji kritickému pohledu – a to soustavně i bez nároku na universální pravdu –, pokusím se zareagovat. Raději však hned zdůrazňuji, že budu diskutovat pouze s těmi částmi Škabrahova textu, s nimiž se vnitřně rozcházím a z vlastních zkušeností polemizuji.

Když je solidarita líbivou tapetou dětských pokojíků

Nejprve k jeho úvaze o takzvaných mistrovských školách na AVU, což znamená k ateliérům, které vedou v konkursech vybraní konkrétní jedinci. Nyní však opominu praxi z nedávné minulosti, kdy na AVU ožívala a částečně se i realizovala ze zahraničí převzatá idea ateliéru bez pedagoga. Martin Škabraha tuto situaci uvozuje titulem „Od starých mistrů k novým idejím“. Už v tomto spojení lze vycítit jeho ironický osten, možná snad až skrytý škleb. Ale v pořádku, mohu se přece mýlit ve své generační přecitlivělosti.

A dále pokračuje, cituji: „Zatímco mistr má autoritu takříkajíc a priori (formalizovanou například pojmenováním školy po své osobě), vyučující má spíše jen určitou roli; je průvodcem či koučem, který pomáhá hledat studujícím jejich vlastní cestu“. Byl jsem přes dvacet let vysokoškolským pedagogem, a to jak na pražské AVU, tak i na nedaleké UMPRUM, nyní ještě pokračuji ve výuce na slovenské Akademii umění v Banské Bystrici. A vím jistě, že jsem nikdy mocensky nezneužíval pedagogickou autoritu vůči svým studentům. To samé platilo a platí i o mnohých kolezích a kolegyních. Nechci to ale tvrdit u všech.

Když jsou stíny propagandou různých srdcervoucích revolucí Po celá ta léta jsem intenzivně hledal způsob, jak studujícím pomáhat či vytvářet pro ně přijatelné podmínky pro vlastní kreativitu, bez toho, že bych jim lehkovážně zametal jimi nastoupenou cestu. Samozřejmě se to týkalo těch studujících, kteří o to měli zájem a prahli po poznání nejen sebe sama. Nikdy to nebyli všichni. Takže autorita pedagoga a pedagožky v tomto smyslu nutně neznamená mocenskou šikanu.

Přirozená autorita pedagoga, nikoliv ta administrativně vynucovaná, je podle mojí bezprostřední zkušenosti mnohem spíše motivací a potvrzením jejich cesty vzdělání a umělecké tvořivosti, a to i mimo školu jako takovou. Je tak souhrnem nabytých vědomostí, schopností a získané energie, které jsou vědomě a v kontextu empaticky a kolegiálně sdílené s okolím.

I proto moc nechápu, jak může autor komentáře s klidným svědomím tvrdit, že „pro dnešní studující je relevantní řada věcí, o kterých předchozí generace sice na intelektuální rovině ví, ale neumí je prožít natolik, aby docenila jejich dopad na utváření osobnosti“. To z perspektivy dosaženého věku lze možná tvrdit, nejde však z toho nikterak kauzálně soudit, což ostatně autor okamžitě činí, „že skoro stejně mladí pedagogové mají proto lepší pozici, jak se studenty komunikovat“.

To je jistě vděčné podprahově sugestivní prohlášení, v podstatě je to ale nápadně průhledná, podbízivá a rádoby líbivá konstrukce. Komunikace na vysokých uměleckých školách přece jenom stále není, a ani nemůže být prozatím neplacené posezení u rodinných terapeutů či v kruhu kamarádů u táboráku. Umění obecně není ilustrativní psychoterapií, a to nejen v jeho direktivní, symptomatické, ani v jeho nedirektivní formě.

Když svou skrývanou bezmoc veřejně vyčítáš všem bezmocným

Martin Škabraha dále pokračuje: „Úspěchy a uznání v umělecké (nebo třeba vědecké) sféře nejsou zárukou pedagogické kvality, která by přitom měla být na prvním místě“, přitom ale neříká nic nového. Tento fenomén se připomíná od pradávna a nelze s ním nic jiného než principiálně souhlasit.

I když ne zcela, neboť ony takzvané úspěchy a uznání nikdy nepadají umělcům- pedagogům jen tak do klína. Ve většině případů to nejsou nadiktované, nebo někým jen tak připsané zásluhy. Pokud jde skutečně o umění, jsou výrazem celoživotních útrap v mnoha pochybách, nejistotách a jistě i mnoha radostech.

A právě tyto získané životní zkušenosti mohou, ale nemusí, studujícím na školách přinášet rozjitření, vidění, rozhled a respekt ve snaze lépe pochopit svou práci i sebe sama. To bylo, a pro mě jako pedagoga i nadále zůstává zásadní a na naší učitelské profesi naprosto úžasné. Pokud mohu být neskromný – měl jsem možnost tuto kvalitu pedagogického působení za ty dlouhé roky spatřovat u mnohých svých studentů i studentek, které v posledním desetiletí u přijímacích pohovorů převládaly. Nikdy to tedy nebyl striktně „můj“ ateliér, i když na pozadí nesl orientačně i moje jméno. Nikdy jsem nikomu nevnucoval svoje pojetí umění, neadoroval, neheroizoval vlastní uměleckou individualitu. To mi bylo od počátku zcela protivné, a to prosím hovořím o průběhu devadesátých let, která se dnes v mnoha popularizujících textech o tehdejší umělecké situaci nesmyslně démonizuje.

A nešlo tak tedy jenom o „můj“ ateliér, ale shledával jsem tento základní přístup u dalších kolegů a kolegyň, i když pochopitelně ne u všech. Je však zvláštní a vlastně tak nějak tupě příznačné, že se dnes „historicky“ poukazuje pouze na ty ateliéry, které takovýto přístup nevyhledávaly. Rád bych tedy nejen Martinovi Škabrahovi sdělil, že mnozí z nás pedagogů a umělců si zřetelně uvědomovali, jak nicotnou jsme součástí vesmíru, přírody a lidské pospolitosti. A to jaksi samozřejmě! Jak by mohl být dnes někdo tak namyšleně ignorantský, aby se projektoval do středobodu univerza a myslel si, že teprve s ním začíná lidská paměť?!

Když jsou ve větru papíroví draci podobni supům

A co říct k pojetí týmové práce, o níž se autor dále zmiňuje: „Schopnost týmové práce není potlačením individuality, nýbrž jejím rozvíjením, a snaha tvořivě reagovat na společenské problémy, které umělce nevyhnutelně ovlivňují, ba trýzní, není o nic větší ideologizací umění, než když někdo vysochá Krista či svatého Václava“. Opět to v umění není neznámý terén, existuje k tomu spousta příkladů i z hodně vzdálené minulosti. Týmová práce je tak jednou z mnoha formátů současného umění a pravděpodobně i v evolučním smyslu přispěla ke kreativnímu rozvoji lidstva. To snad nikdo ani z výrazných uměleckých individualit nikdy nepopíral.

Týmy v prostředí vysokých uměleckých škol, v jejich ateliérech mají nesporně nepopiratelnou důležitost, a to zejména v jejich vzájemném chodu, náladě a energii; ne však takovou, aby to přispívalo k eliminaci či demotivaci kreativních jedinců. Tito principiálně přece ani nemusejí reagovat na aktuální společenské problémy, módní trendy a rozličné formální postupy. A pokud tak nečiní, nemá nikdo právo se jim vysmívat, podezírat je z konzervatismu a společenské retardace, jak se bohužel nezřídka děje.

Když tíseň podléhá iluzi sebeporozumění

Co však nemohu posoudit z hlediska přínosu pro studující je na AVU zjevná institucionalizace genderové rovnosti a inkluzivní politiky skrze založení pracoviště GRID. Ne snad proto, že ve svém věku, jenž je často netolerantně napadán z pozic ageismu, nejsem schopen vnímat či akceptovat různosti světa, ale proto, že jsem nikdy nemusel u „svého“ studenstva – a že jich bylo dost, přes 500, na různých genderových úrovních – řešit jakoukoliv situaci, při níž by byla tématem diskriminační nerovnost.

A znovu podotýkám, nechci zevšeobecňovat, hovořím o zkušenosti z učilišť, na nichž jsem působil. Vzpomínám si na jednu situaci, kdy jsem se coby pedagog na AVU postavil na stranu studentek proti zjevnému sexistickému chování jiného pedagoga. Bohužel se mi tenkrát nepodařilo přesvědčit napadené studentky, aby svou zkušenost oznámili na policii. Tyto případy však rozhodně nepřevažovaly, jak by dnes mnozí tak rádi viděli, anebo jsem asi působil na jiné planetě, ohluchlý a se zavázanýma očima.

Když vydíráš své vzpomínky zapomenutím

Příliš dlouhé magisterské studium je dalším z témat probíraného komentáře. Za mého působení na UMPRUM bylo studium už rozděleno na bakaláře a magistry. Přitom si nové vedení AVU ústy tehdejšího rektora Tomáše Vaňka pochvalovalo, že toto dělení studia nemá a zachovává si tak onu integrální celistvost. Přiznávám se, že jsem mu tehdy fandil a snad i záviděl, neboť jsem si nebyl moc jistý, že tříletý bakalář je schopen konkurovat (nesoutěžně, prosím) těm, kteří absolvovali šestileté magisterské studium.

Jistě, tento systém by měl umožňovat studujícím snadněji přecházet mezi různými školami, taková byla každopádně rozvaha při jeho zavádění v rámci tzv. boloňského procesu. Nic ale není ideální. I na našich studentech na UMPRUM se tehdy s blížícími bakalářskými zkouškami rozhodujícími o jejich dalším dvouletém setrvání na škole projevoval stres a nervozita.

Ostatně podobně i my jsme museli řešit nepříjemné situace, neboť na magisterské studium se hlásili nejen naši studenti, ale i zájemci z jiných vysokých škol. A kvóta přijímaných byla neúprosná. To tehdejší AVU řešit nemusela. Pravděpodobně studující již tyto psychicky nekomfortní situace řešit nemusí, neboť AVU „slavnostně“ převzala systém, který jiné vysoké školy již dlouho před ní ověřily.

Když komnaty lží rozdrtily své dobrovolníky

A nyní tedy k inflačně užívanému pojmu nonastalgie, což má znamenat ono Škabrahou předpokládané údajné tesknění po devadesátých letech. Autor správně píše, že v souvislosti s představou Západu si mnozí z nás tehdy vytvářeli i mylné projekce. Samozřejmě tomu tak před rokem 1989 i bylo, a nemohlo to být z tehdejší klecové perspektivy ani jinak.

Pro inteligentní a psychicky dospělé to byla fyzicky nesnesitelná a do dnešních dnů jen stěží přenositelná situace, kdy jsme skutečně k Západu vzhlíželi s obrovskou nadějí. A pokud dnes někdo blahosklonně a povýšenecky tvrdí, jací jsme tehdy byli naivní idioti, když jsme neprokoukli realitu západní společnosti, buď ještě nebyl na světě, anebo si prožíval své nečernobílé, nevinné dětství.

Když sůl koluje příliš v blízkosti srdce

Počátkem devadesátých let se tak bez větších předsudků, ale i mindráků, zdejší umělecká scéna skutečně rychle – a nebojím se říct, že i svobodně – zhluboka nadechla, a podobně jako v šedesátých letech na to byla vlastně i mentálně připravena. Ti umělci a umělkyně, kteří neemigrovali a působili po desetiletí za odporného politického tlaku a pod byrokratickým příkrovem zakazujícím přirozenou výstavní a jinou profesní konfrontaci na domácí, ale i mezinárodní scéně, byli náhle zváni do čela ateliérů na vysokých školách. Logicky a oprávněně.

Nešlo tedy o žádnou pedagogickou zkušenost ani o jejich osobní „věhlas“, které by iniciovaly vznik mistrovských ateliérů. K těmto osobnostem jsme tehdy vzhlíželi s obrovskou úctou a respektem. Ne, neadorovali jsme je jako nějaké privilegované výjimečné bytosti, ale ctili jsme jejich práci i názory. To ale neznamenalo, že bychom k jejich práci nebyli kritičtí, jak jsme postulovali jasně ve svých pracích formálně i obsahově již odlišných.

Zažívali jsme tehdy živelnou, vznětlivou a inspirativně podstatnou pozitivní dobu! Nikdo se nad ostatní nepovyšoval, naopak se hledala ba dokonce i v rozporech jistá vzájemnost, což bylo veřejně názorně potvrzováno v několika výstavních projektech té doby. Anebo i ve vzniku prvních privátních galerií, jakými byly MXM nebo Behémot, které nabízely prostor pro motivující setkávání se napříč generacemi. Proč bychom se tomu v současnosti měli vysmívat, proč tím pohrdat?

Když klubko zmijí na okraji pole napodobuje galaxie

Není tedy žádná pravda, že bychom dnes byli jako ti, co tuto okysličující lázeň prožili, pouhými plačtivými pohrobky, kteří zůstali mentálně spojeni a zastydlí v devadesátých letech, přičemž současnost nám již protekla mezi stařecky se třesoucími prsty.

Toto není nic jiného než černobílá, hloupě zevšeobecňující konstrukce, a vlastně i urážlivé nepochopení. Nikdo z nás neteskní, o co se snažíme, když na to přijde, je archivní udržování nezkreslované strukturované paměti. Té paměti, kterou se mnozí snaží evidentně zapomínat, zamlžovat, překrucovat, dehonestovat či mylně interpretovat.

Když udusíš svůj strach v ideologickém kýči

Dlužno tedy dodat, že naše okouzlení, naše mysl a touha, že se nám konečně podaří smysluplně začlenit do Evropy a do mezinárodního provozu umění, trvala tak maximálně dva nebo tři roky. Ano, vystřízlivěli jsme, neboť Západ zůstal Západem a našel si rychle své výhodnější geopolitické Rasputiny. Takže už tehdy, v první půli devadesátých let, existovaly nenostalgické diskuse, konaly se rozpravy a vycházely důležité texty, které jasněji pojmenovávaly zdejší situaci a reálné šance.

Proto je tedy nonastalgie sice sugestivní novotvar, ale je zcela vyprázdněný. Je to pouhá slovní ekvilibristika, strategie, pro níž se nyní bude pravděpodobně hledat nějaký obsah. Jenže jak? Rozhodně k tomu nestačí líbivé vizuály děl autorů, jejichž díla v oněch inkriminovaných počátcích devadesátých let byla zdejším provozem umění chápana a přijímána zcela okrajově (pokud tedy vůbec!), snad jako vizuální agitka. Nic více. Opět tedy ona výše uvedená zkreslující paměť – anebo lze snad hovořit o účelovém zkreslování, tedy manipulaci, nebo dokonce nevzdělanosti?

Když se otroci pod tribunami krátkodechých do krve rvou s otroky

Neexistují tedy jenom dvě strany diskutovaného problému, není zde totiž žádný generační spor, nestojí zde jedni proti druhým. Ne, jde o mnohem složitější fenomén s řadou proměnných. Jde o neustále převrstvovaný nečernobílý organismus, jehož životní vlákna odporují zjednodušeným soudům a nepravdám.