Síň slávy: Představení osobností

Inge Kosková

Česká výtvarná umělkyně, především kreslířka a pedagožka, Inge Kosková patří k válečné generaci, narodila se 31. ledna roku 1940 v Brně, ovšem od roku 1957 žije a tvoří v Olomouci. Dílo Inge Koskové představuje pro českou kresbu hodnotu zásadního významu.Inge Kosková vystudovala výtvarnou výchovu, matematiku a deskriptivní geometrii na Univerzitě Palackého v Olomouci. Na katedře výtvarné výchovy této univerzity pak v šedesátých letech pracovala jako asistentka a svůj přehled o moderním umění rozšiřovala návštěvou přednášek Václava Zykmunda. Pedagogicky dále působila na středních školách a výtvarných oborech LŠU a ZŠU, pracovala také jako grafička v Moravských tiskařských závodech, po revoluci opět působila několik let na katedře výtvarné výchovy Univerzity Palackého v Olomouci, kde vedla experimentální kresbu a ateliér kresby.Od dob studií se stále věnovala volné tvorbě, především kresbě. V její rané tvorbě ovlivněné surrealismem převažuje zaměření na figuru, od sedmdesátých let ve ztvárnění figury reaguje na lidskou situaci v období normalizace. Následuje zájem o krajinu, záznamy struktur a písma, později, ovlivněná jógou, tvořila kresby s mantrami a záznamy tělových pocitů.Dílo Inge Koskové je záznamem různých fází jejího výtvarného projevu i reflexí doby. Zpočátku propojovala realismus se snovými obrazy. V sedmdesátých letech se na jejích kresbách objevují tísnivé postavy lidí namačkaných v koutě, které vystihují atmosféru ve společnosti. Její kresba se postupně uvolňovala, kontury ztrácely na pevnosti a jednoznačnosti. Později se začala věnovat krajině. Když začala praktikovat jógu a uvolňování mysli, její kresby se staly záznamem tělesných vjemů.V uměleckém vývoji autorky je možno sledovat postup od konkrétních forem k abstraktnímu výrazu a k hlubokému niternému vyjádření. Celou vnitřně propojenou tvorbu Inge Koskové provází prožívání rytmu ve všech projevech života. S neobyčejnou citlivostí vždy reflektovala přírodu, své krajiny nezobrazovala však jako reálně viděné, ale jako prostor vnitřně prožívané krajiny. V posledních letech se věnuje kresbě při koncentrovaném poslechu hudebních skladeb, hudbu při kreslení vnímá celou bytostí a zaznamenává rytmus, časový průběh, sílu a výšku tónů. Pro ni samotnou je při tvorbě rozhodující pocit pravdivosti a stav, kdy je v souladu sama se sebou.Autorka prezentuje svou kresbu jako činnost, která vzniká bez záměru až na papíře, ve stavu svobody, uvolnění a prožívání TEĎ a TADY. V křehkých chvějivých liniích jejích kreseb žije zjitřený smysl pro kontrasty černé a bílé.„Kresbu mám nejraději proto, že mi umožňuje tvořit impulzivně. Netvořím racionálně, že bych si něco předem rozmyslela a naplánovala. Jsem impulzivní. Počkám si na impulz a pak jedu bez konečné představy obrazu. Právě ta cesta od impulzu a emoce k tomu papíru s tužkou, perem a tuší, křídou, štětcem, dřívkem i rukou je rychlejší,“ říká Inge Kosková.Umělecká tvorba se pro ni nikdy nestala zdrojem obživy, čímž si zachovává velkou osobní i uměleckou nezávislost. Osobní nenápadnost a nechuť prosazovat sebe samu vedou občas k tomu, že vzbuzuje méně pozornosti, než ji po právu náleží.

Karel Oujezdský

Český rozhlasový redaktor a novinář Karel Oujezdský se narodil 19. září 1946 v Přerově.V letech 1965–1971 vystudoval Fakultu sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy v Praze. Díky básníku Andreji Stankovičovi se koncem 60. let 20. století seznámil s malíři, sochaři a básníky z okruhu Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu a účastnil se řady křižovnických a undergroundových akcí. Od 70. let 20. století patřil k okruhu Protialkoholní společnosti doktora Římsy, která vzešla z pražské studentské bohémy 70. let a navazovala v jistém smyslu na podobná recesisticky orientovaná sdružení a hnutí 60. let.Za normalizace pracoval v propagaci Prago Unionu (1972–1989) a poté ještě krátce v Čedoku, Ústředním automotoklubu Praha a Českém středisku výstavby architektury Praha. Na počátku devadesátých let minulého století se mohl konečně svobodně věnovat novinářské profesi a zabývat se českým a světovým výtvarným uměním.Od prosince 1991 je redaktorem stanice Vltava Českého rozhlasu. Zde nastoupil do redakce pořadu Kulturní revue, předchůdkyně dnešní vltavské Mozaiky. Využil přitom své bohaté kontakty z undergroundu a disentu, které si vybudoval během 70. a 80. let. Ve spolupráci s malířem, písničkářem a básníkem Zbyňkem Benýškem se podílel na rozhlasové podobě časopisu Paternoster (od roku 1991 Revue pro umění a kritiku), kde dostávaly slovo osobnosti českého undergroundu.Pro páteřní publicistický pořad Českého rozhlasu Vltava s Mozaika natáčí denně v průměru dva rozhovory na tiskových konferencích nebo během vernisáží. Vytvořil tisíce rozhlasových dokumentů s českými i zahraničními umělci – malíři, sochaři, fotografy, architekty i designéry, ale i s básníky, spisovateli, filmaři nebo také s folkloristy. Sleduje významné výstavy ve státních institucích, jako je Národní galerie, Uměleckoprůmyslové muzeum, Národní muzeum, i v soukromých galeriích a v nezávislých alternativních centrech.Výtvarný redaktor Karel Oujezdský je nejstarším členem redakce stanice Vltava, jeho legendární rozhovory slýchávají její posluchači přes třicet let. Pro sobotní Víkendovou přílohu stanice Vltava natočil rozsáhlé pořady s kurátory výstav, řediteli mnoha českých i mezinárodních výtvarných institucí a vyzpovídal celou řadu předních českých i světových tvůrců. Jejich přehled může dokumentovat vývoj českého i světového vizuálního umění posledních 60 dekád. Některé jeho rozhovory byly publikovány i v odborném tisku.Ve svém oboru stál u mnoha klíčových okamžiků zdejšího umění konce 20. a začátku 21. století. Sám přiznává, že rozhlas se pro něj stal drogou, bez níž nemůže být – „To médium mě naprosto pohltilo. Můžu tu pracovat se zvukem, zachycovat člověka v jeho reálném prostředí, spojovat jeho práci s reprodukovanou muzikou.“ Na dovolenou odjíždí až ve chvíli, kdy si předtočí tolik materiálu, že jeho nepřítomnost v rádiu ani není poznat.

Vladimír Škoda

Česko – francouzský sochař, grafik a kreslíř Vladimír Škoda se narodil 22. listopadu 1942 v Praze.Původně vystudoval obor soustružník-frézař, ale v roce 1967 neúspěšně usiloval o přijetí na Akademii výtvarných umění v Praze. V srpnu 1968 emigroval do Francie, kde obdržel stipendium na filozofické fakultě v Grenoblu a zároveň studoval na École des Arts Décoratifs. V roce 1969 pokračoval ve studiu na École des Beaux Arts v Paříži pod vedením umělců jako Georges Jeanclos, Pierre Carron a Robert Couturier. Škoda také působil jako profesor na École d'Art v Le Havre a École d'Art v Marseille. Od roku 1991 začal vystavovat i v České republice.Vladimír Škoda vyšel z kovářského řemesla a kováři byli prvními alchymisty. Jako první ukoval Škoda oblek pro Golema, postupně se přes zájem o meteoritické tvary dostal k dokonalé formě – kouli. Koule zastupuje celek vesmíru, jednotlivá vesmírná tělesa i ideální tělesa platónská. Zabýval se také myšlenkou kyvadla, rovnováhy, spirály a sféry. Později se jeho pozornost soustředila na vibrující, otáčející se nebo konkávní zrcadla.Zrcadlo může být bránou do jiné dimenze, vytvořit iluzivní prostor plný hádanek na téma paralelního času a prostoru. Zrcadlo je také odrazovou plochou etickou – žijeme tak, abychom se na sebe mohli beze strachu podívat do zrcadla.Jeho dílo je silně ovlivněno badatelskou činností Jana Keplera, a tématem jeho tvorby je převážně fascinace vesmírem. Inspiruje se geometrií a matematikou, což se promítá do tvaru jeho kompozic. Používá kov jako základní materiál a vytváří unikátní a originální instalace, které umožňují vnímat neobvyklé pohledy na vnitřní i vnější svět vesmírného prostoru. Při práci s kovem používá různé postupy a technologie, stejně jako možnosti interaktivity, magnetismu a polarity.Ve své tvorbě propojuje vědu, umění i filozofii, přechází od názorného předmětného zobrazení kosmu do zachycení jeho dynamické představy a pracuje s posvátnými pravidly a zákony. Sochař Vladimír Škoda působí ve Francii, nicméně do vlasti se vrací poměrně často a jeho díla nejsou českému publiku zcela neznámá. Jeho tvorba byla v minulosti také často exponována v historických interiérech i exteriérech, kde tvořila atraktivní kontrast zejména ke středověkému tvarosloví v kameni.